Historie

Pandemie provázejí lidstvo od chvíle, kdy se lidé začali usazovat ve větších sídlech, chovat dobytek a obchodovat na dálku. Nakažlivé nemoci opakovaně měnily běh dějin – rozhodovaly války, oslabovaly říše, urychlovaly společenské proměny i rozvoj medicíny. Následující přehled shrnuje nejvýznamnější pandemie od starověku po současnost a to, co si z nich můžeme odnést.

Starověk: první zaznamenané morové rány

Nejstarší podrobně popsanou epidemií je athénský mor z let 430–426 př. n. l., který vypukl během peloponéské války. Očitým svědkem byl historik Thukydidés – sám nemoc prodělal a její průběh detailně vylíčil. Epidemie zahubila odhadem čtvrtinu athénského vojska i obyvatelstva a citelně oslabila mocenské postavení Athén. Skutečný původce zůstává předmětem sporů; mezi zvažovanými nemocemi je břišní tyfus, skvrnitý tyfus i další.

Za vlády císaře Marka Aurelia zasáhl Římskou říši Antoninův mor (165–180 n. l.), pravděpodobně epidemie pravých neštovic zavlečená vojskem z Východu. Odhaduje se, že si vyžádal kolem pěti milionů životů a přispěl ke krizi římské armády i hospodářství.

Justiniánův mor (od roku 541)

První doložená morová pandemie vypukla roku 541 za vlády byzantského císaře Justiniána I. a v opakovaných vlnách se vracela zhruba dvě staletí. Jejím původcem byla bakterie Yersinia pestis – tentýž patogen, který o osm století později způsobil černou smrt. Nákaza se šířila po obchodních cestách Středomoří a podle dobových zpráv zasáhla Konstantinopol i velkou část tehdy známého světa. Odhady počtu obětí se v odborné literatuře značně různí, jisté však je, že pandemie výrazně oslabila Byzanc v době jejích snah o obnovu římského impéria.

Černá smrt (1347–1351)

Nejničivější pandemií evropských dějin byla černá smrt, druhá morová pandemie. Do Evropy pronikla roku 1347 přes středomořské přístavy a během pouhých několika let zahubila odhadem třetinu až polovinu evropského obyvatelstva; celosvětově se počet obětí odhaduje na 75 až 200 milionů lidí. Mor se přenášel prostřednictvím blech na hlodavcích i z člověka na člověka a objevoval se v dýmějové, plicní a septické formě.

Dopady byly nejen demografické, ale i společenské: nedostatek pracovních sil proměnil hospodářství, otřásl autoritou církve a vedl k prvním systematickým karanténním opatřením. Právě z této doby pochází slovo karanténa – z benátského quaranta giorni, tedy čtyřicetidenní izolace lodí připlouvajících z nakažených oblastí.

Cholera a 19. století

Devatenácté století přineslo sérii cholerových pandemií. Od roku 1817 se z delty Gangy postupně rozšířilo sedm pandemických vln, které zasáhly Asii, Evropu, Afriku i Ameriku. Cholera se šíří vodou znečištěnou výkaly a její zvládnutí je proto úzce spjaté s rozvojem hygieny a kanalizace.

Zásadním mezníkem se stal rok 1854, kdy londýnský lékař John Snow vysledoval vypuknutí cholery ke konkrétní veřejné pumpě v Broad Street. Jeho práce je považována za jeden ze zakládajících počinů moderní epidemiologie – ukázala, že šíření nemoci lze zastavit i bez znalosti samotného původce.

Pravé neštovice a tuberkulóza

Pravé neštovice patří k nejsmrtelnějším nemocem v dějinách – jen ve 20. století si podle odhadů vyžádaly kolem 300 milionů životů. Zároveň jde o jediné lidské infekční onemocnění, které se podařilo zcela vymýtit: díky celosvětové očkovací kampani Světové zdravotnické organizace (WHO) byly neštovice v roce 1980 prohlášeny za eradikované. Je to dodnes nejsilnější doklad toho, co dokáže systematické očkování.

Souběžně provázela industrializující se svět tuberkulóza, přezdívaná „bílý mor“. Nešířila se v ostrých vlnách jako mor či chřipka, o to vytrvaleji však kosila obyvatele přelidněných měst a zůstává jednou z nejrozšířenějších infekčních příčin úmrtí i v současnosti.

Španělská chřipka (1918–1920)

Nejsmrtelnější pandemií moderní doby byla chřipka z roku 1918, způsobená virem chřipky typu A (H1N1). Přezdívku „španělská“ získala jen proto, že o ní kvůli válečné cenzuře otevřeně informoval neutrální španělský tisk – nemoc přitom ve Španělsku nevznikla. Ve třech vlnách nakazila zhruba třetinu tehdejší světové populace a připravila o život odhadem 50 milionů lidí (odhady se pohybují v širokém rozmezí zhruba 17 až 100 milionů).

Neobvyklé bylo, že vysokou úmrtnost vykazovali i mladí dospělí. Pandemie se rozšířila v závěru první světové války, kdy přesuny vojsk a přeplněné tábory šíření nákazy usnadnily.

Pandemie 20. a 21. století

Po roce 1918 přišly další chřipkové pandemie – asijská chřipka (1957, H2N2) a hongkongská chřipka (1968, H3N2), z nichž každá si vyžádala řádově miliony obětí. V roce 2009 obletěla svět pandemie prasečí chřipky (H1N1).

Od začátku 80. let se rozvinula pandemie HIV/AIDS, která si dosud vyžádala přibližně 40 milionů životů a zásadně proměnila přístup k prevenci a léčbě infekčních nemocí. Zatím poslední globální pandemií je covid-19, vyvolaná koronavirem SARS‑CoV‑2; WHO ji vyhlásila v březnu 2020. Aktuální informace k ní najdete v sekci Pandemie současnosti.

Co nás historie učí

Přes rozdílné původce a doby mají minulé pandemie společné rysy: šíří se rychle po obchodních a dopravních cestách, tvrdě dopadají na přelidněná a chudá sídla a jejich průběh se dá zmírnit včasnou izolací, hygienou a – tam, kde je k dispozici – očkováním. Poznání minulosti proto není jen historickou zajímavostí, ale praktickým vodítkem pro prevenci těch budoucích.

Zdroje a doporučená literatura

• McNEILL, William H. Plagues and Peoples. New York: Anchor Books, 1976.
• SNOWDEN, Frank M. Epidemics and Society: From the Black Death to the Present. New Haven: Yale University Press, 2019.
• BARRY, John M. The Great Influenza: The Story of the Deadliest Pandemic in History. New York: Viking, 2004.
• SPINNEY, Laura. Pale Rider: The Spanish Flu of 1918 and How It Changed the World. New York: PublicAffairs, 2017.