Dětská obrna

Dětská obrna je druhou nemocí v pořadí, kterou se lidstvo chystá vymýtit – a poslední metry to trvá už přes dvě dekády. Případů divokého viru zbývá ročně několik desítek, soustředěných do dvou zemí. Právě proto zůstává obrna od roku 2014 trvale vyhlášeným ohrožením veřejného zdraví mezinárodního významu.

Původce a přenos

Původcem je poliovirus se třemi typy (typ 2 byl vymýcen v roce 1999, typ 3 v roce 2020; koluje už jen typ 1). Šíří se fekálně-orální cestou – vodou a rukama znečištěnýma stolicí, v prostředí s dobrou hygienou i kapénkami.

Klíčové je, že drtivá většina nákaz proběhne bez příznaků. Na jeden případ ochrnutí připadají stovky nakažených, kteří virus nepozorovaně šíří dál. Vymýcení proto nelze postavit na hledání nemocných – musí se očkovat plošně.

Příznaky a průběh

Většina nakažených nemá potíže žádné nebo prodělá chřipkové onemocnění. U malé části virus napadne motorické nervové buňky v míše a způsobí chabou obrnu – typicky nesymetrické ochrnutí končetin, které je ve většině případů trvalé. Pokud jsou postiženy dýchací svaly, byl dřív nutný „železné plíce", dnes umělá plicní ventilace.

Po desítkách let se u části lidí, kteří obrnu prodělali, objevuje takzvaný postpolio syndrom – nová slabost a únava svalů.

Klinický obraz obrny podrobněji popisuje stránka dětská obrna.

Proč o ní mluvit dnes

Divoký poliovirus přetrvává v Afghánistánu a Pákistánu, kde vymýcení brání nedostupnost oblastí, konflikty a nedůvěra k očkovacím týmům – očkovači bývají terčem útoků. Odtud se virus opakovaně zavlekl do dalších zemí.

Druhým problémem je poliovirus odvozený od vakcíny: živá orální vakcína obsahuje oslabený virus, který se v prostředí s nízkou proočkovaností může přenášet mezi lidmi, postupně mutovat a získat zpět schopnost vyvolat obrnu. Takové případy se dnes objevují častěji než divoký virus, včetně nálezů v odpadních vodách evropských měst a v New Yorku. Řešením je nová, geneticky stabilnější orální vakcína a hlavně vysoká proočkovanost.

Cesta k vymýcení

1955 – zavedena inaktivovaná vakcína (Salk), 1961 orální živá vakcína (Sabin).
1988 – start globální iniciativy za vymýcení obrny; tehdy nemoc ochromila stovky tisíc dětí ročně.
2014 – WHO vyhlašuje kvůli obrně ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu; platí dodnes.
2020 – Afrika prohlášena za prostou divokého polioviru.

Prevence a léčba

Léčba neexistuje – ochrnutí je trvalé, rehabilitace jen zmírňuje následky. Vše proto stojí na očkování. V Česku se používá inaktivovaná vakcína v rámci kombinované očkovací látky pro kojence; ta chrání očkovaného spolehlivě a nemůže vyvolat vakcinální obrnu.

V ohniscích se používá orální vakcína, protože navozuje i střevní imunitu a zastaví šíření viru v komunitě.

Jak nemoc sledujeme

Surveillance stojí na dvou pilířích: hlášení každého případu akutní chabé obrny u dětí a vyšetření jejího původu, a testování odpadních vod, které odhalí kolující virus dřív, než někdo ochrne. Právě odpadní vody dnes tvoří páteř včasného varování v Evropě. Týdenní data ze sítě GISRS, ze kterých čerpají upozornění na úvodní stránce, obrnu nepokrývají.

Zdroje a doporučená literatura

OSHINSKY, David M. Polio: An American Story. New York: Oxford University Press, 2005. ISBN 978-0-19-515294-4. Dostupné z: Google Books
MINOR, Philip. Vaccine-derived poliovirus (VDPV): Impact on poliomyelitis eradication. Vaccine, 2009, roč. 27, č. 20. Dostupné z: doi.org/10.1016/j.vaccine.2009.02.071
Světová zdravotnická organizace: Poliomyelitis.

Aktuální výskyt

Pro tuhle nemoc zatím nesledujeme týdenní data. Globální surveillance síť WHO (GISRS / FluNet), ze které čerpáme, pokrývá zatím jen chřipku a RSV – jejich aktuální výskyt najdete na úvodní stránce. U ostatních nemocí se řiďte informacemi hygienické služby a hlášeními WHO o výskytu nákaz.