Ebola

Ebola je virová hemoragická horečka s vysokou smrtností, která se v západní Africe v letech 2014 až 2016 poprvé rozšířila mimo odlehlé vesnice do velkých měst. Neumí se šířit vzduchem, a proto nezpůsobí pandemii chřipkového typu – dokáže ale zhroutit zdravotní systém celé země.

Původce a přenos

Původcem je virus ebola (rod Ebolavirus, čeleď Filoviridae), pojmenovaný podle řeky v dnešní Demokratické republice Kongo. Přirozeným rezervoárem jsou pravděpodobně netopýři; k prvnímu přenosu na člověka obvykle dochází kontaktem s nakaženým zvířetem, včetně masa z lovu.

Mezi lidmi se virus šíří přímým kontaktem s tělesnými tekutinami nemocného – krví, zvratky, stolicí, potem. Nejnebezpečnější je proto péče o nemocného bez ochranných pomůcek a tradiční pohřební obřady s omýváním těla; zemřelý je vysoce infekční. Virus přetrvává týdny až měsíce i v některých tělesných tekutinách uzdravených lidí.

Příznaky a průběh

Po několika dnech až třech týdnech od nákazy nastupuje horečka, bolest hlavy a svalů, slabost, následně silné zvracení a průjmy vedoucí k rychlé ztrátě tekutin. Krvácivé projevy, podle nichž se skupina nemocí jmenuje, se objevují jen u části nemocných. Smrtnost se v jednotlivých epidemiích pohybovala zhruba od 25 do 90 %; kvalitní podpůrná péče ji výrazně snižuje.

Úplný výčet příznaků a průběh léčby popisuje stránka ebola.

Proč má epidemický potenciál

Ebola nemá vlastnosti potřebné pro pandemii – nešíří se vzduchem, nakažlivý je až symptomatický člověk a nemocní bývají příliš nemocní na to, aby cestovali. Její nebezpečí je jiné: v prostředí se slabým zdravotnictvím se šíří právě tam, kde se lidé o nemocné starají, tedy v rodinách a nemocnicích. Zabíjí zdravotníky, čímž ochromí péči o všechny ostatní nemoci, a strach z ní vede k tomu, že lidé nemocné skrývají.

Epidemie 2014–2016 ukázala i mezinárodní rozměr: jednotlivé zavlečené případy do Evropy a USA vyvolaly nepoměrně velké reakce, zatímco reálné břemeno neslo několik nejchudších zemí.

Významné epidemie

1976, Zair a Súdán – první popsané epidemie; nemoc dostává jméno podle řeky Ebola.
2014–2016, Guinea, Libérie, Sierra Leone – největší epidemie v historii: přes 28 tisíc případů a více než 11 tisíc úmrtí, poprvé s masivním přenosem ve městech.
2018–2020, Demokratická republika Kongo – druhá největší epidemie, poprvé s plošným nasazením vakcíny v ohnisku.

Prevence a léčba

Dnes existuje registrovaná vakcína proti viru Zaire ebolavirus, používaná strategií „očkování kruhu" – naočkují se kontakty nemocného a kontakty kontaktů. K dispozici jsou i monoklonální protilátky, které prokazatelně snižují úmrtnost, pokud se podají včas.

Základem zůstává izolace nemocných, ochranné pomůcky, bezpečné pohřby, dohledávání kontaktů a intenzivní podpůrná péče (náhrada tekutin a minerálů). Bez důvěry místní komunity ale žádné z těchto opatření nefunguje – to je hlavní poučení z roku 2014.

Jak nemoc sledujeme

Případy eboly hlásí státy Světové zdravotnické organizaci v režimu Mezinárodních zdravotnických předpisů; WHO je zveřejňuje v hlášeních o výskytu nákaz a při velkých epidemiích vyhlašuje stav ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu. Týdenní data ze sítě GISRS, ze kterých čerpají upozornění na úvodní stránce, ebolu nepokrývají.

Zdroje a doporučená literatura

PRESTON, Richard. The Hot Zone: A Terrifying True Story. New York: Random House, 1994. ISBN 978-0-679-43094-0. Dostupné z: Google Books
JACOB, Shevin T.; CROZIER, Ian; FISCHER, William A. a kol. Ebola virus disease. Nature Reviews Disease Primers, 2020, roč. 6. Dostupné z: doi.org/10.1038/s41572-020-0147-3
Světová zdravotnická organizace: Ebola virus disease.

Aktuální výskyt

Pro tuhle nemoc zatím nesledujeme týdenní data. Globální surveillance síť WHO (GISRS / FluNet), ze které čerpáme, pokrývá zatím jen chřipku a RSV – jejich aktuální výskyt najdete na úvodní stránce. U ostatních nemocí se řiďte informacemi hygienické služby a hlášeními WHO o výskytu nákaz.