Marburgská horečka

Marburgská horečka je blízkou příbuznou eboly – stejná čeleď virů, stejný způsob přenosu, srovnatelně vysoká smrtnost. Na rozdíl od eboly proti ní zatím není registrovaná vakcína ani lék, takže každá epidemie se zvládá čistě klasickou protiepidemickou prací.

Původce a přenos

Původcem je virus Marburg z čeledi Filoviridae. Rezervoárem jsou kaloni Rousettus aegyptiacus – netopýři žijící v jeskyních a v dolech. První nákazy v epidemiích proto opakovaně postihly lidi, kteří v takových prostorách pracovali nebo je navštívili.

Mezi lidmi se virus přenáší přímým kontaktem s tělesnými tekutinami nemocného nebo zemřelého a kontaminovanými předměty. Stejně jako u eboly hrají velkou roli péče o nemocné v rodině, nedostatečně chráněný zdravotnický personál a pohřební rituály.

Příznaky a průběh

Nemoc začíná náhle vysokou horečkou, silnou bolestí hlavy a výraznou malátností; typické jsou bolesti svalů, křeče v břiše, zvracení a vodnaté průjmy. Kolem pátého dne se u části nemocných objevuje vyrážka, v těžkých případech krvácivé projevy a selhání orgánů. Smrtnost se v jednotlivých epidemiích pohybovala zhruba od 24 do 88 % podle kmene viru a dostupné péče.

Klinické projevy podrobněji rozebírá stránka marburgská horečka.

Proč má epidemický potenciál

Marburg se stejně jako ebola nešíří vzduchem, takže riziko globální pandemie je nízké. Ohniska ale vznikají v odlehlých oblastech s omezenou zdravotní péčí, kde se nemoc rozpozná pozdě – první případy bývají chybně považovány za malárii nebo břišní tyfus. Než se diagnóza potvrdí, stihne se nakazit rodina i personál nemocnice.

Rizikový je i cestovní ruch: turisté navštěvující jeskyně s koloniemi netopýrů se opakovaně nakazili a vrátili se domů do zemí, které s takovou nemocí nemají zkušenost. Světová zdravotnická organizace proto Marburg vede mezi prioritními patogeny pro vývoj vakcín.

Významné epidemie

1967, Marburg a Frankfurt (Německo) a Bělehrad – první popsaná epidemie mezi laboratorními pracovníky, kteří manipulovali s opicemi dovezenými z Ugandy; podle města dostala nemoc jméno.
2004–2005, Angola – největší epidemie: přes 250 případů s velmi vysokou smrtností.
2023, Rovníková Guinea a Tanzanie a 2024, Rwanda – ohniska v zemích, kde se nemoc do té doby nevyskytla; zvládnuta izolací, dohledáváním kontaktů a testováním kandidátních vakcín.

Prevence a léčba

Specifická léčba neexistuje – podává se intenzivní podpůrná péče, náhrada tekutin a minerálů, léčba komplikací. Několik vakcín a monoklonálních protilátek je ve vývoji a při posledních epidemiích se testovaly přímo v terénu.

Prevence stojí na izolaci nemocných, ochranných pomůckách pro zdravotníky, bezpečných pohřbech a dohledávání kontaktů. Lidem v postižených oblastech se doporučuje vyhýbat se jeskyním s koloniemi netopýrů a nekonzumovat maso z lovu divokých zvířat.

Jak nemoc sledujeme

Každé ohnisko se hlásí Světové zdravotnické organizaci a zveřejňuje v jejích hlášeních o výskytu nákaz. Týdenní data ze sítě GISRS, ze kterých čerpají upozornění na úvodní stránce, Marburg nepokrývají.

Zdroje a doporučená literatura

KORTEPETER, Mark G.; DIERBERG, Kerry; SHENOY, Erica S.; CIESLAK, Theodore J. Marburg virus disease: A summary for clinicians. International Journal of Infectious Diseases, 2020, roč. 99. Dostupné z: doi.org/10.1016/j.ijid.2020.07.042
MORSE, Stephen S. (ed.). Emerging Viruses. New York: Oxford University Press, 1996. ISBN 978-0-19-510484-4. Dostupné z: Google Books
Světová zdravotnická organizace: Marburg virus disease.

Aktuální výskyt

Pro tuhle nemoc zatím nesledujeme týdenní data. Globální surveillance síť WHO (GISRS / FluNet), ze které čerpáme, pokrývá zatím jen chřipku a RSV – jejich aktuální výskyt najdete na úvodní stránce. U ostatních nemocí se řiďte informacemi hygienické služby a hlášeními WHO o výskytu nákaz.