Pravé neštovice

Pravé neštovice jsou jedinou lidskou nemocí, kterou se podařilo úplně vymýtit. Zabíjely po tisíciletí, jen ve 20. století zhruba 300 milionů lidí – a v roce 1980 byly prohlášeny za vyhlazené. Zůstávají v článku o pandemických hrozbách proto, že populace dnes už není očkovaná a virus stále existuje ve dvou laboratořích.

Původce a přenos

Původcem byl virus varioly (rod Orthopoxvirus). Neexistoval žádný zvířecí rezervoár – virus se udržoval výhradně mezi lidmi, což byla klíčová podmínka pro to, aby šlo nemoc vymýtit.

Šířil se kapénkami při blízkém kontaktu, méně často kontaktem s prádlem a předměty kontaminovanými výměšky z puchýřů. Nemocný byl nakažlivý od objevení vyrážky, tedy až v okamžiku, kdy byl zjevně nemocný – a to umožnilo strategii, která nemoc nakonec porazila.

Příznaky a průběh

Po zhruba dvanácti dnech od nákazy nastupovala vysoká horečka, bolest hlavy a zad. Po několika dnech se objevila vyrážka, která postupně přecházela ve váčky a hnisavé puchýře – typicky nejhustší na obličeji a končetinách. Smrtnost běžné formy byla kolem 30 %, u vzácnějších forem prakticky stoprocentní. Přeživším zůstávaly jizvy, části z nich slepota.

Klinický obraz nemoci, jak ho popisovala starší literatura, shrnuje stránka pravé neštovice.

Jak se podařilo nemoc vymýtit

Globální program Světové zdravotnické organizace zahájený v roce 1967 nestál na plošném proočkování celé populace – to by nebylo proveditelné. Použil strategii vyhledávání a zahrazení (surveillance and containment): najít každý případ, izolovat nemocného a naočkovat všechny kolem něj, tedy vytvořit kruh imunních lidí, přes který se nákaza nedostane.

1967 – start intenzivního programu, nemoc se tehdy vyskytovala v desítkách zemí.
1975 – poslední případ formy variola major (Bangladéš).
1977 – poslední přirozený případ na světě (Somálsko).
1978 – poslední oběť po laboratorní nehodě v Birminghamu.
1980 – Světové zdravotnické shromáždění vyhlašuje vymýcení nemoci.

Proč o nich mluvit i dnes

Plošné očkování skončilo – a s ním i imunita. Většina dnešní populace není proti neštovicím chráněná vůbec, starší ročníky mají ochranu oslabenou. Virus přitom nezmizel úplně: oficiálně je uchováván ve dvou laboratořích, v USA a v Rusku. Riziko úniku nebo zneužití je proto trvalým tématem biologické bezpečnosti a státy udržují zásoby vakcín.

Praktickou připomínkou je i příbuzný mpox: patří do stejného rodu virů, očkování proti neštovicím proti němu částečně chrání – a jak proočkovanost populace vymizela, dostal prostor.

Prevence a léčba

Vakcína existuje a novější generace je bezpečnější než ta historická; používá se u vybraných profesí (laboratoře, armáda) a jako součást pohotovostních zásob. K dispozici jsou i antivirotika vyvinutá pro případ návratu nemoci, která se dnes používají u těžkých případů mpoxu.

Jak nemoc sledujeme

Neštovice se nikde nevyskytují – sleduje se místo toho výskyt jiných orthopoxvirů a případný neobvyklý výskyt vyrážkových onemocnění. Jakékoli podezření by bylo mimořádnou událostí mezinárodního významu. Týdenní data ze sítě GISRS, ze kterých čerpají upozornění na úvodní stránce, tuto nemoc nepokrývají.

Zdroje a doporučená literatura

HENDERSON, Donald A. Smallpox: The Death of a Disease. The Inside Story of Eradicating a Worldwide Killer. Amherst: Prometheus Books, 2009. ISBN 978-1-59102-722-5. Dostupné z: Google Books
FENNER, Frank a kol. Smallpox and its Eradication. Ženeva: World Health Organization, 1988. Dostupné z: iris.who.int
Světová zdravotnická organizace: Smallpox.

Aktuální výskyt

Pro tuhle nemoc zatím nesledujeme týdenní data. Globální surveillance síť WHO (GISRS / FluNet), ze které čerpáme, pokrývá zatím jen chřipku a RSV – jejich aktuální výskyt najdete na úvodní stránce. U ostatních nemocí se řiďte informacemi hygienické služby a hlášeními WHO o výskytu nákaz.